Eben Alexander, M.D. – Jaký je život po životě

Eben Alexander, M.D.

JAKÝ JE ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

 

Ve světech nahoře jsem pomalu zjišťoval, že něco znát a být schopen na to myslet stačí k tomu, aby se člověk k předmětu svých myšlenek začal pohybovat. Pomyšlení na Vířící melodii znamenalo, že se objeví, a když jsem zatoužil po vyšších světech, už sama myšlenka mě tam přenesla.Čím lépe jsem poznával svět nahoře, tím snazší bylo se do něj navrátit. Během doby, kterou jsem strávil mimo své tělo, jsem tuto cestu mezi bahnitostí Podzemní říše temna, zeleným jasem Brány a černou, avšak božskou temnotou Středu absolvoval mnohokrát. Nejsem schopen říci kolikrát – opět proto, že čas, jak tam plynul, nelze převést na naši pozemskou koncepci času. S každým dalším návratem do Středu jsem však pronikal hlouběji a bylo mi sděleno víc tím bezeslovným, více než verbálním způsobem, kterým jsou sdělení předávána ve světech nad tím naším.

Tím nechci říci, že bych třeba jen vzdáleně spatřil celý vesmír, a to ani na své původní cestě z Podzemní říše temna vzhůru do Středu ani na cestách, jež následovaly. Jednou z pravd, která mi byla dána ve Středu pokaždé, kdy jsem se tam vracel, bylo zjištění, že nelze porozumět všemu, co existuje – ať už jde o fyzické/viditelné stránky či (mnohem, mnohem větší) stránky duchovní/neviditelné. A to ani nezmiňuji nespočet dalších vesmírů, které existují či existovaly.

Na ničem z toho však nezáleželo, protože mi již bylo sděleno to – to jediné, na čem nakonec skutečně záleží. Prvně jsem tuto informaci dostal od své půvabné průvodkyně na motýlím křídle, když jsem poprvé vstoupil do Brány. Měla tři části a já ji pro vás znovu verbalizuji (protože mi původně byla předána beze slov):

Jsi milován a opatrován.

Nemáš se čeho obávat.

Není nic, co bys mohl pokazit.

Kdybych měl toto poselství zkrátit do jediné věty, zněla by takto:

Jsi milován.

A kdybych měl z tohoto poselství z volit jedno jediné, nejpodstatnější slovo, bylo by to prosté slovo:

Láska.

Láska je bezpochyby základem všeho. Ne snad nějaká abstraktní, obtížně pochopitelná láska, ale ta každodenní, kterou všichni známe – taková láska, kterou cítíme, když pohlédneme na svého partnera a na naše děti, dokonce i na naše zvířata. Ve své nejčistší a nejsilnější podobě tato láska není žárlivá či sobecká, je bezpodmínečná. Tohle je skutečnost všech skutečností, neproniknutelně nádherná pravda všech pravd, jež žije a dýchá v jádru všeho, co existuje a existovat bude, a ten, kdo to neví a neztělesňuje tuto pravdu všemi svými činy, nemůže dosáhnout ani vzdáleně přesného porozumění toho, kdo a co jsme.

Není to zrovna vědecký poznatek, že? Dovolím si nesouhlasit. Již jsem se z onoho místa vrátil a nic mě nepřesvědčí, že se nejedná o nejzásadnější emoční pravdu ve vesmíru, ale zároveň i o tu zcela nejdůležitější pravdu vědeckou.

      Již několik let hovořím o své vlastní zkušenosti a mluvím i s dalšími lidmi, kteří prošli zážitkem blízké smrti. Vím, že v tomto okruhu lidí se hodně mluví o bezpodmínečné lásce. Kolik z nás však chápe, co to opravdu znamená?

Jsem si samozřejmě vědom, proč se v tomto kontextu toto slovní spojení tak často objevuje. Je to proto, že velice velký počet lidí viděl a prožil to, co já. Stejně tak jako já se však tito lidé po návratu do pozemského života musí spokojit se slovy, s pouhými slovy, aby mohli vyprávět o zážitcích, které leží mimo jakékoliv slovní vyjádření. Představte si, že se snažíte napsat román, ale máte k dispozici jen polovinu abecedy.

Hlavní překážkou, kterou musí překonat lidé po NDE, není opětovné přizpůsobení se omezením pozemského světa – i když to může být také těžký úkol-, ale jak popsat, jaký je to pocit, ta láska, kterou tam cítili.

V hloubi duše to už víme. Stejně jako Dorotka v Čarodějovi ze země Oz vždycky měla schopnost vrátit se domů, i my dokážeme obnovit své spojení s tím idylickým světem. Jenom na to zapomínáme, protože v mozkem řízené, fyzické části naší existence mozek vytěsní či zastře širší vesmírné souvislosti, stejně jako slunce každého rána skryje z dohledu hvězdy. Představte si, jak omezený by byl náš pohled na svět, kdybychom nikdy nespatřili hvězdné noční nebe.

Vidíme jen to, co nám dovoluje filtr v podobě našeho mozku. Mozek – hlavně tedy jeho levá polovina, odpovídající za jazykové a logické schopnosti, která vytváří naši racionalitu a nás pocit jasně definovaného egy či já – je bariérou mezi námi a našimi vyššími vědomostmi a zkušenostmi.

Domnívám se, že nyní stojíme tváří v tvář přelomovému momentu naší existence. Potřebovali bychom získat více z této vyšší vědomosti nyní, kdy jsme stále zde na Zemi a naše mozky (včetně jejich levé, analytické části) plně fungují. Věda – tatáž věda, jíž jsem věnoval tolik ze svého života – není v rozporu s tím, co jsem se tam nahoře dozvěděl a naučil. Až příliš mnoho lidí se však domnívá, že tomu tak je, protože jistí členové vědecké komunity, kteří se pevně drží materialistického náhledu na svět, znovu a znovu opakují své tvrzení, že věda a duchovno nemohou koexistovat.

Nemají pravdu. Snaha o větší rozšíření tohoto prastarého, zároveň však zcela základního faktu mě přiměla k sepsání této knihy a ve srovnání s ním jsou všechny její další aspekty – záhada toho, jak jsem onemocněl, jak se mi podařilo být při vědomí v jiných dimenzích v době mého týdenního kómatu a jak jsem se nějakým způsobem zcela uzdravil – naprosto podružné.

Bezpodmínečná láska a přijetí, jež jsem pocítil na své cestě, jsou tím nejzásadnějším objevem, jaký jsem kdy učinil a kdy učiním, a i když vím, že jak těžké bude zpracovat všechny další poznatky, které jsem se tam dozvěděl, v hloubi svého srdce cítím, že sdílení tohoto velmi prostého poselství – tak prostého, že jej bez výhrad přijímá většina dětí – je tím nejdůležitějším úkolem, který přede mnou stojí.

 

Záhada vědomí

….. Všechny objekty ve fyzickém vesmíru jsou tvořeny atomy. Atomy jsou tvořeny protony, elektrony neutrony. Proton, elektrony a neutrony jsou částice (jak fyzici objevili na počátku dvacátého století). A částice jsou tvořeny… No, pravdou je, že to fyzici tak úplně nevědí. Jednu věc však o částicích víme: každá z nich je spojena s každou další částicí ve vesmíru. Na nejhlubší úrovni jsou všechny částice propojeny.

Před mými zážitky mimo tento svět jsem si byl v obecné rovině vědom všech těchto moderních vědeckých myšlenek. Byly však pro mě vzdálené a nepřístupné. Ve světě, v němž jsem se pohyboval a žil – ve světě aut a domů a operačních stolů a pacientů, kterým se dobře dařilo nebo nedařilo, částečně v závislosti na tom, jak jsem odoperoval – mi fakta subatomární fyziky přišla velmi vzdálená a určená jen pro vyvolené. Možná na nich něco bude, s mou každodenní realitou ale nijak nesouvisela.

Když jsem ovšem své fyzické tělo nechal za sebou, tato fakta jsem si prožil přímo. Ve skutečnosti si troufám říct, že i když jsem v té chvíli tento termín vlastně ani neznal, když jsem byl v Bráně a Středu, to co jsem dělal, byla „věda“. Věda, která se spoléhala na nejpravdivější a nejpokročilejší nástroj vědeckého výzkumu, který máme:

VĚDOMÍ.

Čím déle jsem se tím zabýval, tím silněji jsem byl přesvědčen, že můj objev není zkrátka jen zajímavý či dramatický. Je vědecký. Podle toho, s kým mluvíte, je vědomí bud tou největší záhadou, jež před vědeckým bádáním, stojí, nebo nepředstavuje vůbec žádný problém. Nejpřekvapivější na tom je počet vědců, kteří zastávají ten druhý názor. Pro mnoho – možná i většinu – vědců není třeba se vědomím zabývat, protože je zkrátka jen vedlejším produktem fyzických procesů. Celá řada vědců však jde ještě dál a tvrdí, že nejen že je vědomí sekundárním fenoménem, navíc však ani není skutečné.

Spousta předních vědců na poli neurovědy a filozofie mysli by s tím nesouhlasila. Za posledních pár desetiletí se „problém vědomí“ dočkal uznání. Těžký problém se týká samotné existence vědomého prožívání a lze jej zestručnit na tyto otázky:

Jak se vědomí vytváří z fungování lidského mozku?

Jak souvisí s chováním, jež je provází?

Jak vnímaný svět souvisí se světem skutečným?

 

Problém vědomí je tak těžký n vyřešení, že někteří vědci prohlásili, že odpověď leží zcela mimo pole působnosti „vědy“. To, že je za hranicemi současné vědy, však fenomén vědomí nijak neznevažuje – spíše naopak, je vodítkem k jeho nesmírně zásadní roli ve vesmíru.

Vzestup vědeckých metod založených výhradně na fyzickém světě představuje v posledních čtyřech stech letech zásadní problém: ztratili jsme kontakt s hlubokým tajemstvím v samém středu existence – s naším vědomím. Pod různými názvy a vyjádřeno skrze různé náhledy na svět bylo něčím, co stará náboženství dobře znala a přijímala, naší sekulární západní kultuře se však ztratilo, když jsme začali být stále více zahleděni do moci moderní vědy a technologie.

Přes veškerý úspěch západní civilizace svět zaplatil velkou cenu ve smyslu nejdůležitější součásti bytí – lidského ducha. Stinná stránka pokročilé technologie – moderní bojová technika a bezmyšlenkovité zabíjení i sebevraždy, problémy života ve městech, ekologické katastrofy, dramatické změny klimatu, polarizace ekonomických zdrojů – je sama o sobě špatná až dost. Mnohem horší je skutečnost, že naše soustředěnost na exponenciální pokrok v oblasti vědy a technologie nám toho moc neponechala v oblasti smyslu života, radosti a vědomí toho, jak naše životy už celou věčnost zapadají do širšího kontextu existence.

…..Abychom mohli skutečně na hluboké úrovni studovat vesmír, musíme uznat zásadní roli, kterou hraje vědomí ve vytváření reality. Experimenty v oblasti kvantové mechaniky šokovaly geniální zakladatele tohoto oboru, a tak se mnozí z nich (např. Werner Heisenberg, Wolfgang Pauli, Niels Bohr, Erwin Schrodinger, sir James Jeans) v pátrání po odpovědích obrátili k mystickému náhledu na svět. Uvědomili si, že nelze oddělit experimentátora od experimentu a vysvětlit skutečnost bez vědomí. Mimo tento svět jsem objevil nepopsatelnou rozlehlost a komplexitu vesmíru a také skutečnost, že vědomí je samým základem všeho bytí. Byl jsem na ně tak dokonale napojen, že často neexistoval žádný přechod mezi „mnou“ a světem, v němž jsem se pohyboval. Kdybych to vše měl shrnout, v první řadě bych řekl, že vesmír je podstatně větší, než se jeví, když se podíváme na jeho přímo viditelné části. (To ve skutečnosti není až tak objevný názor, jelikož konvenční věda uznává, že 96% vesmíru tvoří „temná hmota a energie“. Co jsou tyto temné entity? To zatím nikdo neví. Na mé zkušenosti byla výjimečná ta naprostá bezprostřednost, s ním jsem prožíval základní roli vědomí či ducha. Když jsem se to tam nahoře dozvěděl, nebyla to teorie, nýbrž fakt, stejně bezprostřední  a ohromující jako prudký závan ledového vzduchu do tváře.) Za druhé – jsme  – každý jeden z nás – propleteně a neoddělitelně spojeni s širším vesmírem. To je náš pravý domov a domnívat se, že tento fyzický svět je vše, na čem záleží, je totéž, jako bychom se zavřeli do skříně a představovali si, že kolem ní už nic dalšího není. A za třetí – víra má zcela nezpochybnitelnou roli ve zprostředkování „vítězství ducha nad hmotou“.

 

V samém srdci záhady kvantové mechaniky leží naše falešná představa o umístění v čase a prostoru. Zbytek vesmíru – tedy jeho převážná většina – od nás ve skutečnosti není prostorově vzdálená. Fyzický prostor se sice zdá být skutečný, avšak i ten je omezen. Celá délka a výška fyzického světa není nic v porovnání s duchovním světem, z něhož povstal – světem vědomí (jemuž někteří raději říkají „životní síla“).

Tento druhý, podstatně větší vesmír není vůbec „daleko“. Ve skutečnosti je přímo tady  přímo zde, kde právě píši tuto větu, a přímo tam, kde ji vy čtete. Není vzdálený fyzicky, zkrátka jen existuje na jiné frekvenci. Je přímo tady, právě teď, nejsme si ho však vědomi, protože jsme z větší části uzavřeni frekvencím, v nichž se projevuje. Žijeme v dimenzích známého času a prostoru, ohraničeni specifickými omezeními našich smyslových orgánů a našeho vjemového rozvrstvování v rámci spektra od subatomárních částic až po celý vesmír. Tyto dimenze, i když mají mnohé přednosti, nás ovšem také vylučují z ostatních dimenzí, jež také existují.

Starověcí Řekové to vše objevili již dávno a já jsem odhaloval jen to, na co již p řšli: že podobné porozumí podobnému. Vesmír je stvořen tak, že abychom mohli skutečně pochopit některou část z jeho mnoha dimenzí a úrovní, musíme se stát součástí oné dimenze. Řekneme-li to o něco přesněji, musíte se otevřít jednotě s tou částí vesmíru, v níž již jste, ale jíž jste si nejspíš nebyli vědomi.

Vesmír nemá počátek ani konec a  Bůh je zcela přítomen v každé jeho částici. Velká část – nebo dokonce většina – toho, co lidé prohlašovali o Bohu a  vyšších duchovních světech, obnášela jejich snížení na naši ú roveň, místo abychom naše vnímání povýšili na úroveň jejich, a tak našimi nedostatečnými popisy pošpiňujeme jejich skutečně úžasnou podstatu.

I když nikdy vesmír nezačal a nikdy neskončil, má jakási interpunkční znaménka, jejichž účelem je dát vzniknout bytostem a umožnit jim účastnit se Boží krásy.Velký třesk, jenž stvořil nás vesmír, je jedním z těchto „interpunkčních znamének“ stvoření. Boží pohled je zvnějšku, zahrnuje vše, co Bůh stvořil, a přesahuje i to, co jsem spatřil z vyšších dimenzí. Zde platí, že vidět znamená znát. Neexistuje předěl mezi tím, co prožívám, a porozuměním tomuto prožitku.

„Byl jsem slepý, nyní však vidím“ najednou získalo zcela nový význam, když jsem pochopil, jak slepí jsme tady na planetě Zemi k celé podstatě duchovního vesmíru – zejména lidé, jako jsem býval já, kteří věří, že hmota je vlastně realitou a že vše ostatní – myšlení, vědomí, idey, pocity, duše – jsou zkrátka jen jejím produktem.

Tento objev pro měl byl ohromně inspirující. Umožnilo mi totiž vidět úžasnou úroveň pospolitosti a porozumění, jež nás všechny očekává, až každý z nás nechá za sebou omezení v podobě našeho fyzického těla a mozku.

Humor. Ironie. Patos. Vždycky jsem měl za to, že tyto vlastnosti si lidé vytvořili, aby se byli lépe schopni vyrovnat s často těžkým a nespravedlivým světem. A tak to také je. Kromě toho, že slouží jako útěcha, jsou však tyto vlastnosti i poznáním – kratičkým, bleskovým, avšak nesmírně důležitým – skutečnosti, že ať už jsou naše trápení a utrpení v tomto světě jakákoliv, nemohou se ve skutečnosti dotknout těch větších, věčných bytostí, jimiž ve skutečnosti jsme. Smích a ironie jsou vlastně připomínkami, že nejsme vězni tohoto světa, ale pouze jím procházíme.

Toto dobré poselství má ještě jednu důležitou stránku: není nutné téměř zemřít, abyste mohli nahlédnout za oponu – musíte však vyvinout snahu. Dozvídat se o vyšším světě z knih a prezentací je jen začátek – nakonec se však každý z nás musí ponořit hluboko do vlastního vědomí pomocí modlitby či meditace, aby těchto pravd dosáhl.

Meditace může mít mnoho různých podob. Od probuzení z kómatu je pro mě nejpřínosnější meditace vyvinutá Robertem A. Monroem, zakladatelem Monroeova institutu, jenž sídlí ve Faberu ve Virginiii.  Její významnou výhodou je fakt, že není zatížena jakoukoliv dogmatickou filozofií. Jediné dogma spojené s Monroeovým systémem meditačních cvičení je toto: Jsem více než mé fyzické tělo. Toto prosté přijetí má zásadní důsledky.

……..

Použití slova vševědoucí se zdá být nevhodné, protože úžas a tvořivá síla, kterou jsem zažil, se vzpírá pojmenování. Uvědomil jsem si, že zákazy některých náboženství vyslovit jméno Boží či zobrazovat božské proroky byly ve skutečnosti intuitivně správné, protože božská realita se zcela vymyká lidským pokusům zachytit Boha slovy či obrázky, dokud jsme zde na Zemi.

Stejně jako bylo mé vědomí individuální a zároveň dokonale sjednocené s vesmírem, tak i hranice toho, co jsem vnímal jako své „já“ se v průběhu času smršťovaly a opět rozšiřovaly, až zahrnuly vše, co ve věčnosti existuje. Zamlžení hranic mez mým vědomím a světem kolem mě zašlo chvílemi tak daleko, že jsem se stal celým vesmírem.  Dalo by se to říci i tak, že jsem na chvilku spatřil jednotu s vesmírem, která zde vlastně byla po celou dobu, já jsem ji však až do té chvíle neviděl.

Často pro popis svého vědomí na té nejhlubší úrovni používám analogii se slepičím vejcem: Během mého putování Středem jsem silně cítil, i přestože jsem splynul se Světelným kruhem a celým vesmírem vyšších dimenzí po celou věčnost a byl jsem těsně přimknut k Bohu, že tvůrčí, prapůvodní aspekt Boha je skořápkou, která obklopuje vejce a je s ním těsně propojena (stejně jako naše vědomí je přímým pokračováním Boha), přesto však navěky mimo možnost absolutní jednoty s vědomím stvořeného. I tehdy, kdy mé vědomí dosáhlo sjednocení se vším i s věčností, jsem cítil, že nemohu zcela splynout s tvořivým, prapůvodním hybatelem všeho bytí. V srdci této nejnekonečnější jednoty stále přetrvávala tato dualita. Je však také možné, že je pouhým důsledkem snahy přinést toto uvědomění zpět do našeho světa.

Hlas Boha jsem nikdy přímo nezaslechl, ani jsem nespatřil jeho tvář. Bylo to, jako by ke mně promlouval skrze myšlenky, jež mnou prostupovaly jako hromné vlny, otřásaly vším kolem mě a ukazovaly, že existuje hlubší podstata existence – podstata, jejíž součástí jsme v každém okamžiku my všichni, kterou si však obecně neuvědomujeme.

Komunikoval jsem přímo s Bohem? Jistě. Takhle řečeno to zní velkolepě.  Když se to však dělo, tento pocit jsem neměl. Naopak, cítil jsem, že dělám to, co může dělat kterákoliv duše, když opustí své tělo, a co můžeme my všichni právě teď udělat pomocí modlitby či meditace. Komunikace s Bohem je tím nejmimořádnějším prožitkem na světě, zároveň je však i tím nejpřirozenějším, co si můžeme představit, protože Bůh je v nás neustále přítomen. Vševědoucí, všemocný, osobní – a bezpodmínečně milující každého z nás. Jsme spojeni jako jeden skrze naše božské spojení se Stvořitelem.

 

Dar zapomnění

……

Po seznámení se Středem se zdá, že mé chápání toho, čemu říkáme „temná energie“ a „temná hmota“, má jasná vysvětlení stejně jako mnohem pokročilejší součásti složení našeho vesmíru, kterými se lidstvo nebude zabývat ještě hodně dlouho.

To však neznamená, že bych vám tyto koncepty byl schopen vysvětlit. Důvod je prostý: i já sám jsem – paradoxně – v procesu jejich pochopení. Nejlépe bych to přiblížil asi tak, že se mi dostalo ochutnávky jiného, většího druhu vědomostí: takového, o němž se domnívám, že se jej lidem podaří v budoucnosti dosáhnout ve větším měřítku. Pokoušet se tyto vědomosti sdílet je však podobné, jako byste byli šimpanzem, který se na jediný den stane člověkem, zažije všechny zázraky lidského poznání a pak se vrátí mezi své šimpanzí kamarády a snaží se jim popsat, jaké to je mluvit několika románskými jazyky, provádět výpočty a znát nezměrnou velikost našeho vesmíru.

Tam nahoře se mi v mysli objevila otázka a ve stejnou chvíli se objevila odpověď, jako by se vedle jednoho květu okamžitě otevřel další. Skoro by se zdálo, že stejně jako ve vesmíru ve skutečnosti neexistuje částice oddělená od ostatních, neexistuje ani otázka bez doprovodné odpovědi. A nejednalo se o odpovědi v podobě prostého „ano“ či „ne“, ale o rozsáhlé konceptuální konstrukce, o ohromné struktury živoucích myšlenek, složité jako celá města. Myšlenky tak rozsáhlé, že by mi trvalo několik životů, než bych se v nich zorientoval, kdybych byl odkázán na pozemské myšlení. To jsem však nebyl. Pozemský způsob myšlení jsem nechal za sebou, jako když motýl opustí svou kuklu.

Spatřil jsem Zemi jako světle modrou tečku v ohromné temnotě fyzického vesmíru. Viděl jsem, že Země je místo, kde se mísí dobro se zlem, což tvoří jednu z jejích jedinečných vlastností. I na Zemi výrazně převažuje dobro nad zlem, ale Země je zároveň místem, kde je zlu umožněno získat vliv, který by byl na vyšších úrovních existence zcela nemožný. To, že je zlu příležitostně umožněno mít navrch, dovolil Stvořitel jakožto nutný důsledek daru svobodné vůle bytostem, jako jsme my.

Malé částice zla byly roztroušeny po celém vesmíru, ale součet všeho zla byl jako zrnko písku ve srovnání s celou pláží, kterou představovalo dobro, hojnost, naděje a bezpodmínečná láska, kterou byl vesmír doslova zaplaven. Samotným materiálem, z něhož je alternativní dimenze stvořena, je láska a přijetí a vše, co tyto vlastnosti nemá, se okamžitě a zcela zřetelně jeví nepatřičně.

Svobodná vůle nám byla dána za cenu ztráty této lásky a přijetí. Jsme sice svobodní, ale ze všech stran obklopeni prostředím, jež se proti nám spiklo, abychom získali pocit, že svobodní nejsme. Svobodná vůle má zásadní význam pro naši funkci v pozemském světě: funkci, která, jak jednoho dne zjistíme, slouží mnohem vyššímu účelu – umožnit nám posun do bezčasé alternativní dimenze. Náš život tady dole se možná zdá být bezvýznamný, jelikož je miniaturní ve srovnání s ostatními životy a ostatními světy, které také zaplňují neviditelný i viditelný vesmír. Je však také ohromně důležitý, protože naší rolí zde na Zemi je rozvíjet se směrem k Božskému a tento vývoj je pečlivě sledován bytostmi ve světech nad tím naším – dušemi a světelnými kruhy (bytostmi, s nimiž jsem se původně setkal v Bráně a o nich se domnívám, že jsou předobrazem andělů, jak je pojímá naše kultura).

My, duchovní bytosti, jež v současnosti obývají naše evolučně vyvinuté mozky a těla, produkty Země a jejích potřeb, činíme skutečná rozhodnutí. Pravé myšlení není záležitostí mozku. Jsme však naučeni – z části mozkem samotným – spojovat mozek s tím, co si myslíme a kdo jsme, a to do té míry, že jsme ztratili schopnost si uvědomit, že jsme vždy a neustále více než mozek a tělo, které dělají – nebo by měly dělat – to, co po nich chceme.

Pravé myšlení je před-fyzické. Je „myšlením za myšlením“, které je zodpovědné za všechna skutečně zásadní rozhodnutí, která na tomto světě činíme. Myšlení, které není závislé na lineární dedukci, nýbrž takové, které má rychlost blesku, nachází souvislosti na různých úrovních a spojuje je. Ve srovnání s touto svobodnou, vnitřní inteligencí je naše běžné myšlení zoufale pomalé a těžkopádné. Je to právě toto myšlení, které přijde na překvapivý vědecký objev či složí neobyčejnou píseň. Toto podprahové myšlení je nám k dispozici vždy, kdy je skutečně potřebujeme, my však až příliš často ztrácíme schopnost najít si k němu přístup a také v ně věřit.

Prožít si myšlení mimo mozek znamená vstoupit do světa okamžitých spojení, vedle nichž se běžné myšlení (to znamená omezené fyzickým mozkem) zdá být zoufalo ospalé a upachtěné. Naše nejpravější, nejhlubší já je zcela svobodné. Není poškozeno či omezeno minulými činy, nezabývá se identitou či pozicí. Chápe, že v pozemském světě nemá důvod k obavám či strachu, a proto nemá ani potřebu narůstat slávou, bohatstvím či expanzí.

Nám všem je souzeno toto pravé duchovní já jednoho dne odkrýt. Než však tento den nastane, mám pocit, že bychom se všichni měli ze všech sil snažit napojit se na tento zázračný aspekt nás samotných – přivést jej na světlo a rozvíjet. Tato bytost v nás žije právě teď a je skutečným Božím záměrem, abychom se právě touto bytostí stali.

A jak se tomuto skutečnému duchovnímu já přiblížit? Projevováním lásky a soucitu. A proč? Protože láska a soucit jsou mnohem víc než jen abstraktní pojmy, tak jak je vnímají mnozí z nás. Jsou skutečné. Jsou konkrétní. A tvoří samotný duchovní svět.

Abychom se do tohoto světa mohli navrátit, musíme se opět stát takovými, jako je tento svět, i když jsme uvězněni a pachtíme se v tom pozemském.

Jedním z největších omylů, kterých se lidé ve svém pojetí Boha dopouštějí, je představa Boha jakožto neosobního. Ano, Bůh je zdrojem čísel a dokonalosti vesmíru, který se věda tak usilovně snaží změřit a pochopit. Dalším paradoxem je však fakt, že Om je „lidský“, dokonce lidštější než vy a já. Pochopení a soucit Oma se stavem lidstva je mnohem hlubší a osobnější, než si vůbec dovedeme představit, protože Om ví, co jsme zapomněli, a chápe, jak těžké břímě musíme nést, když musíme žít v zapomnění Božského, třeba jen na chvíli.

 

Závěr

 

Já však vím, jaká je pravda. Pro všechny zde na zemi, stejně jako pro ty, s nimiž jsem se setkal mimo náš svět, vidím jako svou povinnost – povinnost vědce, který hledá pravdu, i lékaře, jenž je oddaný pomoci lidem – předat co nejvíce lidem poselství, že to, čím jsem prošel, je pravdivé a skutečně a nedozírně důležité. Nejen pro mě, ale pro nás všechny.

Mé putování bylo v první řadě o lásce, bylo však i o tom, kdo jsme a jak jsme vzájemně propojeni – o samotném významu existence. Tam nahoře jsem zjistil, kdo jsem, a když jsem se vrátil zpět, uvědomil jsem si, že poslední dosud zpřetrhaná vlákna mého pozemského já se zacelila.

Jsi milován. Tato slova jsem jako sirotek, jako dítě, kterého se vzdali, potřeboval slyšet. V tomto materialistickém světe to však potřebuje slyšet každý z nás, protože v souvislosti s tím, kdo skutečně jsme, odkud jsme skutečně přišli, kam skutečně směřujeme, se všichni (nesprávně) cítíme jako sirotci. Dokud si nevybavíme vzpomínku na naši širší propojenost a na bezpodmínečnou lásku našeho Stvořitele, budeme se tady na Zemi navždy cítit ztraceni.

A tak jsem tady. Stále jsem vědcem, stále jsem lékařem, a jako takový mám dva základní závazky: ctít pravdu a pomáhat uzdravovat. To znamená vyprávět svůj příběh. Cítím stále větší jistotu, že tento příběh se mi udál z nějakého důvodu. Ne snad proto, že bych byl něčím výjimečný. Zkrátka jen proto, že u mne došlo ke dvěma událostem současně, a společně tak lámou hřbet posledním pokusům reduktivní vědy tvrdit světu, že materiální vesmír je jediné, co existuje, a že vědomí či duch – váš i můj – není velkým a ústředním tajemstvím vesmíru.

Jsem toho živoucím důkazem. J