Gordon Livingston – PŘÍLIŠ BRZY STARÝ, PŘÍLIŠ POZDĚ MOUDRÝ

…… Na život lze pohlížet jako na řadu uvolnění, zkoušek na konečný akt závěrečného odpoutání od naší pozemské schránky. Proč je tedy pro lidi tak těžké vzdát se minulosti? Dobré či špatné vzpomínky nám dávají pocit sounáležitosti s mnoha lidmi, jimiž jsme byli, než  jsme dočasně zakotvili v našem měnícím se těle.

Soubor zvyků a podmíněných reakcí, která nás charakterizují, funguje jako jistý druh gyroskopu a dodává našim reakcím předvídatelnost, která je cenná jak pro nás, tak i pro ty, kdo nás chtějí poznat. Naše bývalá já mohou rovněž sloužit jako kotva, poskytují nám stabilitu, ale někdy brání adaptaci na nové okolnosti.

Jen málo z nás prožilo ideální dětství. Je snadné vymlouvat se na minulá traumata a vysvětlovat jimi, proč nejsou naše životy takové, jaké bychom si přáli. Vracet se to do minulosti může vyvolat problém, který bude bránit změnám, a je to proto přístup v podstatě pesimistický.

Na druhé straně však platí, že k tomu, abychom pochopili, kým jsme, musíme věnovat pozornost historii našich životů.  Proto se jí věnuje i každá účinná psychoterapie. Někde mezi ignorováním minulosti a jejím přehnaným pitváním je onen střed, kde se můžeme použit z toho, co se s námi dělo a  jaké  nevyhnutelné chyby jsme udělali, a včlenit tyto poznatky do svých plánů do budoucnosti. Tento proces pochopitelně vyžaduje značnou praxi v odpouštění – to znamená vzdát se oprávněných stížností.

Odpuštění se  často zaměňuje za smíření či zapomenutí, ale je to něco jiného. Není to nic, do bychom udělali pro druhé, je to dar sobě samým. Existuje to jako každé správné léčení na průsečíku lásky a spravedlnosti.

Být si vědom, že nám někdo ublížil, a upustit od touhy po odplatě je známkou emoční a etické dospělosti. Je to způsob, jak se osvobodit od tíhy a nadějné vyjádření naší schopnosti změnit se. Dokážeme-li se zbavit předsudků a falešných vysvětlení zakořeněných v minulosti, můžeme si svobodně vybrat, jakým způsobem budeme přistupovat k současnosti a budoucnosti. Vyžaduje to procvičování vědomí a odhodlání, což je jistou protilátkou proti pocitům bezmoci a úzkostlivosti, které pociťujeme, když jsme nešťastní.

Když zvažujeme nevyhnutelné ztráty, které jsme utrpěli, pak na způsobu, jak truchlíme, a na významu, který své zkušenosti přisuzujeme, závisí, jak budeme čelit budoucnosti. Důležité je neztrácet naději.

Mnoho lidí nachází útěchu v náboženství. Pomyšlení, že žijeme pod vedoucí rukou milosrdného Boha, že nás čeká věčný život, je velkou útěchou a zároveň odpovědí na otázku univerzální pro mnoho věřících. Je to nejkratší báseň lidské existence: „Proč já?“ Náboženství rovněž poskytuje způsob, jak se vypořádat s nejistotou a zjevnou nahodilostí vážné ztráty, protože přikládá smysl všemu, co se stane, a zbavuje nás břemena porozumění prostým konstatováním, že boží  cesty jsou nevyzpytatelné a nekonečně dobré.

Lidé jako já, neschopní či neochotní upustit od svého skepticismu vůči snadným odpovědím na závažné otázky, musí i nadále žít v nejistotě. Pro nás není útěcha v náboženských dogmatech. Místo toho musíme zápasit, abychom nalezli alespoň nějaký smysl ve svém životě, smysl, který nezávisí na systému vyžadujícím neustálé uctívání božstva, jež nás stvořilo a určilo nám soubor pravidel, a když je budeme dodržovat, porazíme smrt, která je naším obecným údělem.

Jistá forma odpuštění je začátkem konce truchlení. Můj šestiletý syn zemřel na komplikace po transplantaci kostní dřeně, která měla vyléčit jeho leukémii. Já jsem byl dárcem. Smířit se s jeho smrtí – smířit se s ní, nikoli přijmout ji ani zapomenout – bylo cvičením v odpouštění :  lékařům, kteří operaci doporučili, a sobě samému, protože moje kostní dřeň selhala.

Když jsem se modlil za jeho život, byl to akt zoufalství, podporovaný nadějí, že by náboženství mého mládí přece jen mohlo zachránit to, co je mi nejdražší. Když zemřel jako oběť náhodného zmutování buňky v jeho jinak dokonalém těle, byl jsem přesvědčený, že žádný bůh, který tohle připustil, už mi nestojí za úvahu. Závidím těm, kdo si dokážou uchovat víru i po takového ztrátě, a dokonce si ještě představit, že měla nějaký smysl. Já to nedokážu. Přesto stále doufám v opětovné shledání s duší svého zesnulého syna – takže co jsem to vlastně za agnostika?

Všichni s sebou neseme těžké břemeno vzpomínek na nějaké ublížení, odmítnutí či nespravedlnost. Někdy na nich lpíme s hořkým odhodláním, jež nás činí přímo posedlými osobami či institucemi, které viníme z našeho zármutku.

Žijeme v kultuře, v níž je pocit, že nám bylo ublíženo, všudypřítomný. Může-li být každé neštěstí na někoho svedeno, nemusíme se zabývat zpytováním vlastního chování nebo se snažit smířit se skutečností, že život je a vždycky byl plný protivenství. Nejpodstatnější však je, že pokud přeneseme odpovědnost na někoho jiného, připravíme se o blahodárné poznání, že to, co se nám přihodilo, není zdaleka tak důležité jako způsob, jakým se k tomu postavíme.

Před několika lety mě ve frontě na vlek přejel sněžný skútr bez řidiče se zamrzlou brzdou. Zranění mě na nějakou dobu znehybněla, ale neměla trvalé následky, a tak jsem se na celou událost nedokázal dívat jinak než jako na jedno z nepředvídatelných životních nebezpečí. Nemohl jsem se přimět uvěřit, že by se bezpečnost pohybu sněžných skútrů nějak zlepšila, kdybych získal peníze ze soudního procesu. Pracovníci sjezdovky se mi omluvili, dostal jsem nějaké volné lístky a to bylo vše. Odnesl jsem si dobrou historku a novou úctu k síle velkých pohybujících se předmětů.

Pomyslete na pohrdání, urážky, výtky a na to ze všeho nejdůležitější – na nesplněné sny, jež jsou součástí každého života. Pomyslete na to, jak se chováme k našim nejbližším, kteří musí snášet naše stížnosti. Mnohé z nás pěstování ukřivděnosti za minulé ústrky odvádí od podstatné otázky, co máme dělat TEĎ, abychom zlepšili své životy.

Řadě lidí minulost připadá jako nekonečně zábavný, i když často bolestivý film, který si promítají znovu a znovu. Obsahuje všechna vysvětlení, všechnu bídu i dramata, která se podílela na našem formování. Fakt, že se může ve srovnání s líčením jiných zúčastněných jevit jako dílo naší vlastní představivosti, nikterak nesnižuje jeho přitažlivost. Jaký to má smysl? Teď už nemůžeme změnit části, které bychom chtěli, nespravedlnost, zranění. Jakou cenu má lpět na tom, co nás uráží a dělá nešťastnými? Máme na vybranou?

Smíření s minulostí je nepochybně proces odpouštění, uvolnění, nejprostší a nejtěžší ze všech lidských snah. Je to současně akt vůle i podrobení. A do chvíle, než se k němu konečně odhodláte, se často její jako nemožný.

Kdy chci, aby se pacienti nad sebou zamysleli, často je žádám, aby si napsali epitaf. Toto procvičování schopnosti shrnout vlastní život do několika vět nevyhnutelně budí rozpaky a nezřídka vyústí v humorné a sebe hanící výplody. „Četl spoustu časopisů.“, „Vyrazila váhavě a pak rychle ustoupila“, „ Říkal jsem vám, že jsem nemocný“  a  „Jsem rád, že to mám za sebou“. Vybízím je, aby o sobě uvažovali dál, a oni se snaží najít takové aspekty svého života, na něž jsou pyšní, své role manželské, rodičovské a lidí věřících.

Domnívám se, že by vlastní epitaf měl být zakomponován do každé psané poslední vůle. Když už lidé uvažují o své smrti, proč jim nenavrhnout, aby dodali odstavec začínající: „Co se týče mého epitafu …“  nebo „Na hrobě bych chtěl mít následující nápis…“ Někdy se mě lidé ptají, jak bych si představoval ten svůj. Odpovídám, že se mi líbí slova Raymonda Carvera:

     A dostal jsi přesto od života to, co sis přál?

Dostal.

    A co sis přál?

  Abych byl milován, abych se cítil milován zde na Zemi.