Pravdivý obraz naší současné medicíny – moje vlastní zkušenost v roli pacienta

V polovině července 2014 jsem před svým domem uklouzla na schodech a zlomila jsem si  nohu.  V tu chvíli jsem byla doma sama, a tak jsem se musela doplazit zpět domů, najít telefon a  zavolat záchranku. Vůbec netuším, jak jsem to mohla fyzicky dokázat, ani lékařka ze záchranky tomu nemohla uvěřit…  Záchranáři přijeli rychle, pak ještě povolali hasiče, aby mně mohli vynést z domu do sanitky. Byla jsem v šoku a v péči profesionálů jsem se cítila moc dobře.  Po příjezdu do nemocnice  se mně hned ujali chirurgové a druhý den jsem šla s nohou na operaci. Velmi příjemně mně překvapilo, že jsem po operaci  měla obvázanou nohu a dostala jsem od sestřičky informaci, že nebudu potřebovat sádru. Noha je zpevněná  a zafixovaná  zevnitř, mám v ní několik šroubů a za pár dní začnu rehabilitovat. Necítila jsem nijak zvlášť velkou bolest (ve srovnání s bolestí hned po úrazu), noha byla „jen“ oteklá a snažila jsem se s ní nehýbat. Je pravda, že jsem si několik dnů poležela v posteli v poloze pouze na zádech a nedošla jsem nikam. Sestřičky se o mně dobře staraly a hlavně se o mně dobře starali členové mojí rodiny, kteří mně chodili denně navštívit.

I přes všechnu péči i dobré jídlo jsem se cítila naprosto vyčerpaná a úplně bez energie. Nerozuměla jsem tomu, že ačkoliv jen ležím a několikrát denně jím, moje tělesné vyčerpání se nijak nezmenšuje. Můj ošetřující lékař mi vysvětlil, že tělo většinu mnou vytvořené energie spotřebovává na hojení nohy po úrazu a proto mi už jí pak mnoho nezbývá. Trochu mně to uklidnilo a uvědomila jsem si, jak je tělo a příroda moudrá a pro přežití a hojení udělá cokoliv. V tu chvíli jsem si vůbec nedovedla představit, že ještě někdy budu normálně chodit a budu mít dost energie na běžný život…

Po několika dnech mně navštívili sestřičky z rehabilitace a pomalu jsem se učila znovu stát, později i chodit o berlích.  Když usoudily, že už to na berlích zvládám, vzaly mně na schodiště, abych se naučila chodit i po schodech.  (Jednalo se o schodiště o 16 stupních bez podesty). Šlo mi to dost těžko, protože jsem neměla žádnou energii a cítila jsem se slaboučká jak dítě. Nakonec jsem se s jejich pomocí dostala nahoru a  pár  minut jsem si  odpočala. Pak už jsme museli zase zpět dolů.

Když jsem se postavila na první horní schod a vnímala tu hloubku pod sebou, začala jsem se spontánně třást, potit, točila se mi hlava, tuhly mi obě nohy a rozplakala jsem se. Jako psychoterapeut jsem VĚDĚLA, že se jedná o TYPICKOU RESTIMULACI TRAUMATICKÉ UDÁLOSTI, při které jsem si způsobila můj úraz. Říkala jsem sestřičkám, že zrovna takhle jsem si zlomila nohu a že dolů nedojdu. Uklidňovaly mně, že to dokážu a „ať na to nemyslím a že musím vypnout hlavu“.  To se lépe řekne, než udělá. Zvlášť u člověka po celkem čerstvém traumatu……….   Byla jsem otřesená, že vyškolený zdravotnický personál nebere ohled na psychickou stránku pacienta, která evidentně brání jeho  rehabilitaci!!!  (Osobně jim to nemám za zlé, jsou časově omezeni a na každého pacienta mají jen pár minut……) .

Naprosto fyzicky a psychicky vyčerpaná jsem se vrátila na svůj nemocniční pokoj. Zrovna tam byla sestřička z oddělení. Poprosila jsem jí o mísu, protože se mi chtělo na záchod.  Sdělila mi, že pokud chodím, tak mi mísu nosit nebude a ať si dojdu na WC. (Což je logické z hlediska zdravého člověka…..). Říkala jsem jí, že jsem vyčerpaná a že na WC nedojdu, bylo to pro mě příliš daleko. Tak mi řekla, že půjde se mnou. Došly jsme tam pomalu spolu a při cestě zpět už jsem cítila, že mé fyzické vyčerpání došlo až na dno, omdlela jsem a upadla do bezvědomí….  Když jsem se probrala (mezitím jsem si stihla odpočinout a dokonce se mi zdál sen…..), ležela jsem na nemocniční chodbě na zemi na zádech . Vůbec jsem nechápala, jak jsem se tam dostala…… Nade mnou stály sestřičky a sanitář, který mně odnesl do postele. Upadla jsem na operovanou nohu, která mně začala nesmírně bolet a značně otekla. Několik příštích dní jsem zase jen ležela v posteli a ledovala nohu….  Příběh se vrátil na začátek.

Naprosto jsem nechápala, že za mnou na pokoj nepřišel žádný lékař a nikdo se o mne nijak zvlášť nezajímal.  Situaci večer  změnil až telefonát mojí sestry, která se dožadovala aktuálních rentgenových snímků a  aktuálních informací o mém zdravotním stavu.   Nikdo o ničem nevěděl…….

Vrcholem neinformovanosti o této mimořádné situaci (jak se skutečně nazývá i v nemocničním názvosloví) bylo, když druhý den ráno po mém omdlení  přišla rehabilitační sestra, že budeme pokračovat v rehabilitaci…. Nechápavě jsem na ní koukala a ptala se jí, zda to myslí vážně. Ona zase nechápavě koukala na mně a evidentně nebyla o ničem informovaná. Tak jsem jí ukázala mojí nohu a  vyprávěla jí situaci z předešlého dne. Evidentně nefungovala v mém případě komunikace mezi chirurgickým oddělením  a  oddělením rehabilitace.

Při vizitě jsem celou situaci vyprávěla mému ošetřujícímu lékaři a měla jsem na něj požadavek, aby moje rehabilitace probíhala v souladu s mým aktuálním fyzickým stavem a s mou fyzickou kondicí.  Případně i  v několika fázích, pokud nezvládnu jeden úsek ujít najednou…. Lékař pokýval hlavou a řekl mi: „Dobře, vy asi potřebujete individuální přístup.“

To je to pravé  – INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP.  Kdo z nás ho nepotřebuje? Kdo z nás – v případě nemoci nebo úrazu – nepotřebuje INDIVIDUÁLNÍ PŘÍSTUP s ohledem na všechny naše základní potřeby?? Věřím, že „mimořádnou událostí“, mým přístupem a otevřenou komunikací s lékařem jsem se nakonec domohla tzv. individuálního přístupu, který ve výsledku umožnil po dalších 7 dnech mé propuštění z nemocnice do domácího léčení.

Poznala jsem opakovaně a na vlastním těle, že v naší moderní medicíně můžeme využít našeho technického pokroku, který je na operačních sálech pacientům k dispozici vč. kvalitně vyškolených lékařů a celého personálu. Poznala jsem, že perfektně funguje integrovaný záchranný systém, když jsem si způsobila úraz a nemohla jsem chodit.  Poznala jsem, že sestřičky i lékaři v nemocnici dělají svou práci s nasazením a co nejlépe mohou.

Ale také jsem poznala, že i když mi lékař může nabídnout léky na utišení bolesti, na spaní, na zlepšení nálady nebo proti otoku, psychická stránka pacienta ho zajímá málo nebo vůbec.  Nemá na to čas ani prostor, možná ani zájem….  Také jsem poznala, že na rehabilitačním oddělení pracují velmi šikovné sestřičky, které nemají žádný psychologický nástroj ani prostředek ke zmírnění traumatu, spojeného s úrazem pacienta, o kterého se starají. Dále nemají dostatek času se pacientem zabývat a jsou zavaleny obsáhlou administrativou, která péči o člověka nemůže nahradit.

Pro všechny z nás mám osobní zkušenost:  Pokud  někdo z vašich blízkých je hospitalizován v nemocnici, navštěvujte ho co nejčastěji. Přineste mu domácí stravu, čerstvé ovoce a zeleninu. Pomozte mu se vykoupat či umýt, pomozte mu rehabilitovat, jděte s ním na vzduch nebo ho tam odvezte na invalidním vozíku…. Podpořte ho psychicky a budťe tam alespoň chvíli pro něj. Ani nevíte, jak moc mu tím pomůžete se uzdravit a vrátit se  z nemocnice  domů.

Hanka,    www.terapieprotebe.cz