Proč se obáváme být šťastní

Při četných rozhovorech s lidmi známými i neznámými vnímám, kolik problémů a utrpení v sobě nosíme. Někdy si o tom povídáme otevřeně, ale většinou se rozhovor vztahuje na obecná témata a na „ty druhé“. A jen z kontextu a z řeči těla je poznat, že dotyčný se necítí úplně šťastný a spokojený. Velmi zřetelně vnímám zakázaná témata, o kterých se nemluví přímo – jak jsem spokojený v partnerském vztahu, zda se mi daří v práci, jestli se mám rád a vážím si sám sebe  atd…

A pokud už nějaký ten problém přiznáme, příčiny jsou jasné – většinou za to mohou „oni“ (vláda, politici, šéf, manželka, soused, doktoři, nepřizpůsobivé menšiny atd.……) a s tím těžko můžeme něco dělat. Tak se tedy trápíme a nevidíme z toho cestu ven.

A co když ta cesta existuje? Co když po ní jen nechceme jít? Co když jí dokonce odmítáme? A o jakou cestu  vlastně jde?

Je to cesta k sebelásce, k sebeúctě a k harmonickým vztahům s druhými, je to cesta k sebepoznání,  je to cesta k přijetí odpovědnosti za svůj život. Když někomu, kdo hovoří o svém problému, nabízím účinnou pomoc, většinou mně odmítne se slovy „a to zase není tak strašný“, „já to nějak zvládnu“, „což já, ale támhle Pepík to má daleko horší“, „já  to vydržím, vždyť s tím žiju už tolik měsíců (let)“ atd…..  Z těchto lidí je cítit veliký strach – strach ze změny, strach opustit svou komfortní zónu pohodlí (byť nepohodlného) a právě strach z toho, že bych musel něco udělat. Udělat určitě – ale pro koho??? Jen a jen pro sebe….

Také by to znamenalo si skutečně a bez obalu přiznat, jak se cítím k sobě, ke své partnerce, ke svým rodičům, ke svým dětem… Mnohdy je pro někoho lepší se v tom nešťourat. Ale pokud si nepřiznáme, jak se skutečně cítíme, tak to ani nemůžeme změnit.

To, co nám brání žít šťastný a spokojený život, jsou jen TŘI věci: naše myšleny, naše emoce a naše tělesné pocity. Nic víc. A pokud jsou naše – tak je změnit můžeme.

Několik let pracuji jako terapeut, který pomáhá žít lidem šťastný a spokojený život. Jsou to lidé, kteří pochopili, že když nezačnou u sebe, nezmění se nic. Když mně požádají o pomoc, hledáme společně všechny jejich negativní myšlenky a emoce, které v sobě mají, a ty všechny vyčistíme od negace. Zdá se to být nekonečná práce – ale není. Většina našich myšlenek se za den mnohokrát opakuje a emoce také. Jen si toho nejsme vědomi. S každou vyčištěnou myšlenkou, s každým vyčištěným strachem, s každým vyčištěným vztahem k druhému člověku cítíme větší a větší úlevu a cítíme  víc síly a chuti do života. Někdy se mně lidé ptají, jak dlouho jim to vydrží, zda se to nevrátí zpátky? Vždy jim odpovídám, že se to nevrátí, ledaže by to znovu vědomě vytvořili… Chvíli koukají a pak už se tomu společně zasmějeme :-) .

Naše myšlenky tvoří naši realitu. A na myšlenky máme navázané emoce. Pokud vyčistím negativní myšlenky a negativní emoce, ulevuje se automaticky i tělu – lidem se zlepšuje spánek, odchází spontánně bolesti zad, krční páteře, bolesti hlavy…… Tyto bolesti měly psychosomatickou souvislost se stavem naší psychiky.

Pokud člověk prodělal úraz a vyčistíme všechny myšlenky, které se v době úrazu vytvořily, dochází k viditelnému zlepšení zdravotního stavu. Není to zázrak, stačí jen znát souvislosti, které nás v životě ovlivňují a správně s nimi pracovat.

Být šťastný je naše životní přirozenost. Nevadí, že jsme na to zapomněli… Jen se tomu  nebraňme v příštích dnech, měsících a letech. Jak píše Andrew Matthews ve své knize Buď šťastný:

Život sám o sobě nemá cenu. Jen proto, že jsme tady, ještě nemusí znamenat, že náš život má hodnotu. Platí totiž, že pouze my rozhodujeme, zda náš pobyt na této planetě budeme chápat jako privilegium a potěšení, či si ho vyložíme jako sled utrpení a zoufalství.

Následující vyprávění zapsal pětaosmdesátiletý muž, který se dozvěděl, že umírá. Je to neobyčejně závažné přiznání.

„Kdybych měl možnost prožít svůj život znovu od začátku, snažil bych se udělat víc chyb. Nebyl bych tak dokonalý. Víc bych odpočíval. Častěji bych podřimoval. Byl bych hloupější, než jsem byl v tomhle životě. Vlastně vím jen o málo věcech, které bych příště bral vážně. Byl bych potrhlejší. Nepřeháněl bych to tolik s hygienou.

Častěji bych využíval příležitostí, víc bych cestoval. Vyšplhal bych na víc hor. Zaplaval bych si ve více řekách, navštívil bych víc míst, kam jsem se v životě nedostal. Jedl bych víc zmrzliny a míň fazolí.

Měl bych víc skutečných potíží a míň těch pomyslných.

Víte, patřil jsem k lidem, kteří dodržují spoustu preventivních zásad, kteří rozumně a střízlivě tráví hodinu za hodinou a den za dnem. Ach ano, občas jsem ujel, a kdybych žil znovu, dopřál bych si těch ujetých okamžiků mnohem víc, jeden za druhým.

Patřil jsem k lidem, kteří se nikdy nevydali na cestu bez teploměru, ohřívací láhve, kloktadla, pršipláště a padáku. Kdybych dostal znovu příležitost, cestoval bych s podstatně menší zátěží.

Kdybych mohl začít znovu od začátku, vyrazil bych časně z jara bosý ven a toulal bych se až do podzimu. Zajezdil bych si na spoustě kolotočů, šel se podívat na víc východů slunce, víc bych si hrál s dětmi, jen kdybych mohl svůj život prožít ještě jednou.

Jenže víte, to nemůžu.“

Krásný den a buďte šťastní!

Hanka

www.terapieprobe.cz